Dobré rady neexistují

Dobré rady jsou totiž něco jako správná cesta – není tady jedna platná pro všechny. Dobré rady totiž narážejí na limity rozdílnosti nás a životních situací. 

Vstupem do mateřství se otevírají dveře do nové dimenze „dobře míněných rad“. Nejčastěji od zkušenějších. Jenže… stejně jako je každý z nás jiný a těžko hledat obecná pravidla, tak i ty miminka jsou jaksi kus od kusu jiné. A to co fungovalo mě, nemusí fungovat tobě.

Myslíme to dobře, já vím. Ale často dáváme rady právě tam, kde my jsme na žádný problém nenarazili a někdo jiný se s ním potýká. To se pak krásně radí.

Kategorie: musí si zvyknout…

Myslíte si, že jsou rodiče, kteří nechtějí, aby jejich dítě spalo kdykoli a kdekoli? A umělo samo usnout? Položíte do kočárku/postýlky a on spí. No není to sen? A když to tak není, moje oblíbená rada zní: musíš ho zvykat. Bože, ptám se JAK?! A myslíte si, že my – rodiče nesnadno usínajících neodkladných dětí – jsme to nezkusili?

Položím ho tam a křičí. Uspím, přeložím ho a vzbudí se. Neumí se sám uspat -> křičí. 

Věřte, že pokud jste danou situaci neřešili a jednoduše to fungovalo, vaše rady nebudou platit pro rodiče, kteří to řeší.

Moje druhá oblíbená je: musí si zvyknout na hluk. Opět si říkám sakra JAK? Spí, zazní hluk/zvuk a vzbudí se. A opět – neumí sám usnout, křičí. Příště se to opakuje a pak zas. Proč si sakra nezvyká? Opravdu nelze zajistit 100% ticho, takže my ty miminka vlastně zvykáme pořád, jen ona si jaksi nezvykají a nepokračují ve spánku 😀

Dokážeme respektovat rozdílné potřeby druhých?

Nedávno jedna maminka na instagramu sdílela, jestli mohou rodiče instruovat děti, že okolo kočárku by mohly být tišeji. A ty komentáře – že jaká to drzost, tohle chtít, že si má dítě zvykat. Chápu ji a chápu i touhu ostatních po svobodě projevu. Vidím ale i minimum respektu k tomu, že každý jsme jiný a máme jiné potřeby a když to jde, když si vzpomenu, vlastně nevím, proč se neztišit? Vězte, že ne všechny děti si na ty zvuky zvyknou. A z toho, že si vaše zvykly, bohužeI nelze vyvodit, že ostatní fungují stejně. Ikdyž je těm situacím vystavujeme, protože jinak to nejde.

Prostě originál. Každý z nás. A tak někdy, když si vzpomenete, při průchodu okolo kočárku – zmlknete a jindy si nevzpomenete, nebo to s dětmi nelze, tak ne. Prostě tak jak můžu. Jen pozor na ty rady typu „musí si zvyknout“ – někteří si fakt nezvyknou a není to chyba pečovatelů.

PS: S jistotou jsem vzbudila stovky dětí v kočárcích, protože mě to ani nenapadlo. A ano, osobně mám taky dítě citlivé na zvuky a když slyším, jak někdo zbytečně túruje motorku nebo má na autě ten prdlavý výfuk – cítím oheň v břiše. Tenhle oheň mateřství rozdmýchává ažaž 😀