Léto s miminkem

Je to včera, kdy jsem měla ten geniální nápad, že vyrazíme na výlet vlakem. Ještě před tím než přijdou ta vedra. Nedaleko, jen tak se provětrat. Především mentálně a ukázat malému svět. Ne že by snad z toho něco měl, ale doma už ho to nebaví a kupovat pořád nové hračky jaksi nelze. (Jó ta vize – moje dítě bude mít pár dřevěných hraček – padla brzy. Záhy jsem pochopila, že hračkama si kupujeme cenné minuty času na přežití.)

No nepodařilo se. Vedra nás předběhla a krátce po poledni jsme běhali s kočárkem z jedné strany ulice na druhou, podle toho, kde byl stín. Na spánky jsme chodili s malým v nosítku stinnou alejí okolo řeky a utíkali před hlučícími rodinkami do bočních ulic. Pro představu – naše mimi spí co cca 2, max. 3 hodiny. Ale stejně, s nosítkem v 30 stupních je… myslím, že se ta teplota násobí, takže tak cca 60 stupňů. Oddychli jsme si až cestou zpět ve vlaku.

Zdá se mi to, nebo jsou ty vedra jaksi horší? Náročnější, tropičtější, vlhčí? Nebo je to věkem? (Tohle by mě opravdu zajímalo, jak to vidíte.)

Dneska už sedíme doma. A zase si toho vážíme. Toho, že můžeme třikrát až čtyřikrát denně skákat se zadkem přilepeným na balóně a miminkem přilepeným na hrudníku. Aspoň jsme ve stínu.

A největší plánované dobrodružství – zanést ven sušák s prádlem – už proběhlo. Fuj. Buď je to fakt tím věkem nebo je to teplo tady čím dál podobnější Thajsku nebo Indii.

Poraďte prosím, co se dá dělat s miminkem v takových hicech? Myslím něco jiného než čekat, až to skončí. To už totiž děláme. 

A jen pro ilustraci, jak proběhl náš výlet:

Po cestě vlakem kávička, malý už je zralý na spánek, takže následovala hodina zdrhání před lidma a sluncem v aleji u řeky. Po probuzení kojení ve stínu a posezení, rychlá procházka = kličkování před sluncem a stálé hledání stínu, malý na spání – procházka v aleji. Cestou zpět na vlak jsme si koupili jídlo v Albertu a jedli na nádraží. Cesta domů. 

Že bysme si někam zašli by bylo bohužel na úkor ostatních návštěvníků restaurací – nemáme tiché dítě. Teprve teď s miminkem si uvědomuju, jak moc jsme jako společnost děti (a s nimi i matky) vyčlenili. I za normálně hlučným dítětem se hned ohlížíme.