Příliš mnoho vjemů způsobuje bolest

Jako dospělí už máme své strategie – zvládání/zpracování, popřípadě maskování svého přesycení. Když je toho moc, někdo si potřebuje sednout v klidu s teplým čajem, jiný si zajde do lesa nebo na jógu. A pak jsou tu ty trošku destruktivnější způsoby jako je alkohol a jiné závislosti. Možná by se tu dalo zařadit i jídlo a cukr 😀

Miminko ale ještě nemá rozvinuté tyto strategie a alespoň to moje se opravdu snadno přetáhne. Přesytí se informacemi a křičí opravdu jako by ho něco bolelo. A v tu chvíli nesnese nic – žádný nový zvuk, pohled na nic, žádný dotek navíc. Nejlépe mu pomáhá tma a třeba pravidelný pohyb – u nás je to miminko v šátku na balóně v tichu nebo za monotónního zvuku – pouštíme třeba déšť. Blízkost maminky a kojení, něco důvěrně známého a jednoduchého – prostě kotva.

A chvilku to trvá než se uklidní. Často čím více ho něco zaujme, čím více se emočně odváže – třeba i směje – tím více je pak přetažené a neví si s tím rady. 

Netýká se to jen dětí, ale i dospělých, znáte to? Jen většinou nepotřebujeme, aby s náma někdo skákal na balóně. Ikdyž možná by to pomohlo… 😉 😀

Taky trpím na „převjemování“. Před pár lety mi pomohla kniha „Vysoce citliví lidé“ (Elaine N. Aron). Díky ní jsem si to lépe zvědomila, a s tím i své strategie, jak s tím pracovat. Takže jakkoli nejsem fanoušek doživotních diagnóz – v určitou chvíli nám mohou určité informace pomoct v lepším pochopení sebe sama a nasměrovat nás – jak žít se se sebou lépe a spokojeněji. Vystoupit z určitých automatizmů.

Vtip je totiž v tom, že ačkoli jsme třeba vystaveni stejné situaci, každý z nás si z ní vezme něco jiného. Každý z nás jinak načítá. A někdo prostě načítá příliš – lépe vnímá jaká je nálada, co daný člověk s kterým je prožívá, jak se cítí. A pak si s tím neví rady. A tato „schopnost“ nejde vypnout.

Autorka knihy říká, že je to dědičné tato „vysoká citlivost“. Je to možné, neříkám že ne. Ale co jsem se bavila s podobnými typy lidí – často to v našem životě bylo také tak, že nestabilní prostředí našeho dětství nás přimělo tuto „citlivost“ rozvinout. Bylo pro nás důležité načítat lidi a prostředí – pro zajištění svého bezpečného prostoru.

Ale jako se vším – i s tímto se dá pracovat. Základem je poznat sebe a své tendence. A také – není to jen ke škodě, ale je to nakonec i dar, potřebný k mnoha profesím.

Je pro mě teď zajímavé pozorovat na té malé bytosti, která ještě strategie nemá, jakou bolest mu příliš vjemů způsobuje. A právě proto průběžně v životě rozvíjíme své strategie. A hledáme tu svou míru kontaktu – co nás rozvíjí a ještě nebolí. 

A ať to trošku překlopím do jógového světa – když jsem na jógovém festivale, kde mám lekci, většinou si před svou lekcí na nikoho nezajdu. A často ani po, už mi to prostě přijde dost tam být. A když se na jógovém festivalu ocitnu jako účastník – zajdu si na jednu lekci denně, popovídám si s pár lidmi a mám dost. Ne ve zlém, ale prostě už vím, že bych si víc neužila, ať už bych za vstupenku zaplatila jakoukoli částku 😀 Víc prostě nezpracuju.

Jak to máte s citlivostí vy? Slyšeli jste o vysoce citlivých lidech? Myslíte, že mezi ně patříte?