Jaké se to zdá…

Před pár dny jsem ji potkala. Měla světlé volné kalhoty, světlou lehkou jarní bundičku, která má určitě speciální název, který neznám. Šla vzpřímeně, vlasy dokonalé – lesklé a učesané v copu. V ruce obligátní kelímek. (Fakt je to někomu pohodlné?) Možná kdyby byla influencerka, koupila bych si její outfit v domnění, že se pak budu cítit tak, jak si představuju, že se cítí ona. 

Vrcholem všeho bylo, že pod tou lehkou bundičkou byly vidět nožky dítěte, které nesla v nosítku. A vypadalo to, že se vůbec nehrbí pod vahou dítěte vepředu, že se vůbec nepotí a nikam nespěchá, nic nenese. Tak takhle nějak jsem si to asi představovala…

Kočárek je přece tak nepraktický, s nosítkem se dá všechno a všude… Paní v obchodě s nosícíma bundama říkala: „když je maminka horkokrevná“… Z toho vyvozuju, že existují maminky, které si nosí miminko a u toho nezažívají saunovací rituál? Jste někde tady? 😀 nebo hraje roli to, že ve třech měsících má mé dítě osm kilo?!

No mohla bych pokračovat ve svých představách o ježdění s kočárkem, ale to zas jindy…

Tahle příhoda mi především připomněla, že to jak je to navenek často vůbec nekoresponduje s tou vnitřní realitou. Jako příklad můžu vzpomenout Bali, Maledivy atd. Vysněné destinace, krásná místa a pláže, ale vy se prostě cítíte ufff. Ale vzmůžete se a světe div se, krásná fotka je na světě. Můžete ji dát na sítě a vzbudit zdání jako paní v parku – lehkost, spokojenost, žiju svůj sen. 

Když se na pak díváme na takové fotky, máme tendenci si myslet – jo, to mi přesně chybí – odjet na Maledivy, koupit si tohle oblečení, rtěnku nebo jógovou podložku…  aspoň na chvíli si vytvoříme a pohýčkáme představu, že když si pořídíme to nebo ono, tak pak.. možná je nevhodné to psát na síť, která je právě na těch fotkách a představách založena. Jsem tady tak trošku omylem, vždycky mi byly bližší slova než obraz. Ale proč bych to nenapsala, jedu v tom taky, nejsem za tím ani nad tím, projektuju si stejně jako vy a ráda se občas chytím pocitu, že chybí jen … třeba ta lehká bundička 😀

To vše mi nakonec evokovalo tyhle vlastní starší fotky. A mohla bych jich vytáhnout mnohem víc – Vietnam, Bali, Indie, Srí Lanka, Maledivy – úžasné fotky, ale na rovinu – většinu času zažíváte extrémní diskomfort – cestuje v nepohodlí, nespíte, venku je 50 stupňů, plavete ve vlastním potu a občas vyžaduje značné úsilí se i jen nadechnout. Ale když se necháte vyfotit, není to vidět. Moře je tyrkysové a tráva zelenější.

Konkrétně na fotce v květinové vaně – procedura na závěr ájurvédského očistného pobytu. Už to samo není tak romantické, jak to zní. Ale zrovna tento den mi bylo obzvlášť zle a smutno. Vyhublá fenka, která měla štěnátka a kterou jsem tam krmila, zmizela. Strašně jsem to oplakala, byla naprosto skvělá. Hodně plachá, bylo vidět, že nemá dobré zkušenosti s lidma. (Takové příběhy jsou tam bohužel běžné a skoro pokaždé se zapletu…) Plus ten den jsem měla křeče z přicházející menstruace. Prostě den. Ale hecla jsem se, snad i tu řasenku jsem si dala a hle – můžu budit dojem, jak skvěle se mám 😀

A ještě druhá fotka – Vietnam, Ninh Binh – nejšílenější, ale opravdu nejšílenější vedro, jaké jsem zažila. Opravdu nešlo dělat nic, když jste zvedli ruku, tak jste propotili tričko 😀 Ale ta krajina, nádhera. Jen to je přesně ta krása, kterou je těžké si užít. Alespoň pokud jste teplokrevní jako já 😀